cs

Přeživší holokaust

Neurobiologické a psychologické markery reakce na extrémní stres a dopad na generace potomků - třígenerační studie přeživších holokaust a jejich potomků

Výzkumný projekt zkoumá dopady stresu u osob přeživších holokaust a na dvou následujících generace potomků ve srovnání s kontrolní skupinou osob bez válečného traumatu, které odpovídají věku, pohlaví a vzdělání. Výzkum se zaměřuje na zjištění dlouhodobých dopadů stresu na psychologické, neurobiologické a genetické faktory a na souvislosti mezi nimi. Cílem je odhalit, jak traumatický stres ovlivňujě struktury a funkce mozku a psychiky, dále pak prozkoumat mechanismy mezigeneračního přenosu, jimiž chronický stres ovlivňuje život druhé a třetí generace.

Výzkum probíhá od konce roku 2015 v neurovědním centru CEITEC MU v Brně, část dat byla získána také ve spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví (NÚDZ) v Klecanech. Celkově bylo vyšetřeno přes 400 dobrovolníků, z toho téměř 50 přeživších holokaust. Dobrovolníci, kteří se zúčastnili tohoto výzkumu, podstoupili sérii psychologických testů, vyšetření mozku pomocí magnetické rezonance a odběry krve potřebné ke genetickým analýzám.

Studii v současné době dokončujeme. Některé práce již byly publikovány v mezinárodních recenzovaných vědeckých časopisech. Dosud publikované výsledky je možné nalézt v sekci Publikace.

Finančně byl projekt podpořen z prostředků AZV ČR, NFOH a ŽOP. Nábor dobrovolníků probíhal s pomocí ŽOB, ŽOP a dalších. Děkujeme všem, kteří se studie zúčastnili.

Přeživší holokaust, kteří se zúčastnili našeho výzkumu, byli v době války dětmi a mladými dospělými. Období holokaustu prožívali skryti (v případě ukrývaných dětí se hovoří o tzv. hidden children), pod falešnou identitou, v ghettech (Terezín) nebo koncentračních/vyhlazovacích táborech (Bergen-Belsen, Buchenwald, Dachau, Mauthausen, Osvětim). Někteří se skrývali v horách na území dnešního Slovenska a někteří z nich se přidali k partyzánům.

Ačkoliv většina přeživších (84,1 %) uvedla, že Holokaust byl nejhorším obdobím v životě a byli jím negativně poznamenáni na celý život (70,5 %), svůj život hodnotilo jako úspěšný téměř osmdesát procent (79,6 %) osob a většina (86,4 %) byla spokojena se svojí kariérou a úspěchy ve svém pracovním životě.

Výsledné vyhodnocení rozdílů mezi přeživšími a kontrolní skupinou dobrovolníků ukazuje na trvalé změny v psychice a v objemu některých mozkových struktur u přeživších holokaust.

Výsledky této studie dokazují celoživotní přetrvávání dopadů stresu na mozek a mysl přeživších, jsou zřetelné více než 70 let od konce války.

Přeživší holokaust vykazují nižší míru životní pohody (tzv. well-being), vyšší míru symptomů chronického stresu, zároveň ale i vyšší míru posttraumatického růstu.

Výsledky z vyšetření pomocí MRI ukazují snížený objem šedé hmoty u některých mozkových struktur. Tyto "ztenčené" oblasti jsou funkčně spojeny s regulací nálady a emocí, strachu, autobiografickou pamětí, sebeuvědomováním, sociálním poznáváním a chováním, empatií, přemýšlením o perspektivě někoho jiného nebo vnímáním motivovaného chování.


Snížení objemu šedé hmoty u přeživších holokaust bylo nalezeno v těchto oblastech:

  • anteriorní cingulum
  • insula
  • dorzolaterální prefrontální cortex
  • temporální gyrus, temporální pól
  • Brodmanova area 25

Výsledky genetických analýz, které zkoumaly všechny tři generace, tedy přeživší, děti přeživších a vunuky/vnučky přeživších, neprokázály signifikantní rozdíly v relativní délce telomer (relative telomere length) ani zděděný zvýšený počet kopií mitochondriální DNA (mitochondrial DNA copy number).

Na finálních výsledcích udruhé a třetí generace přeživších, tedy generace dětí a vnuků/vnuček (ve většině případů se nejednalo o třígenerační rodinu, ale o jednotlivce spadající do kategorie "děti přeživších" nebo "vnuci přeživších") nadále pracujeme. Předběžné výsledky prozrazují, že oproti kontrolním skupinám, vykazují potomci přeživších rozdíly v konektivitě mozku. Konečné výsledky by měly být známy v průběhu tohoto roku.